Jiří Fiala (2017)
Přestože k prvním experimentům s kamerou došlo ve Slovinsku jen několik let po jejím vynálezu, opravdové počátky slovinské kinematografie spadají až do období po 2. světové válce. Před ní se nic, co by stálo za větší zmínku, na území Slovinska nenatočilo. Vzpomenout můžeme snad jen hrané dokumenty V kraljestvu Zlatoroga (1931) Janka Ravnika a Triglavske strmine (1932) Ferda Delaka. Do 2. světové války lze s trochou nadsázky považovat za hlavní přínos slovinské kinematografie světu hvězdnou karieru původem slovinské herečky Ity Riny, která se prosadila především díky hlavním rolím v Machatého Erotikonu a Antonově Tonce Šibenici nejprve v Československu, aby pak pokračovala ve své kariéře v Německu.
Podobně, jako v jiných menších zemích bývalé Jugoslávie, došlo k rozvoji slovinské kinematografie až po vzniku socialistické Jugoslávie. Již v roce 1945 byla v Bělehradě založena státní společnost pro podporu filmu, která záhy otevřela pobočky ve všech zemích Jugoslávie. Za první hraný celovečerní (a navíc zvukový) film natočený ve Slovinsku lze považovat drama Na svoji zemlji (Ve své zami) France Štiglice z roku 1948. Za jeho vznikem stojí filmové studio Triglav film, které sice bylo založeno již ve 30. letech, ale do té doby se podílelo pouze na několika krátkých dokumentech a filmových týdenících. Oproti tomu produkoval od roku 1948 Triglav film jeden až tři celovečerní hrané filmy ročně. Na svoji zemlji je jeden z prvních jugoslávských filmů zobrazujících 2. světovou válku a národně-osvobozenecký boj jugoslávských partyzánů. Podobně jako v celé Jugoslávii se i ve Slovinsku stalo toto téma v kinematografii v následujících dvaceti letech velmi frekventované. Hned druhý celovečerní film Trst (Terst, 1951), vzniklý rovněž ze spolupráce France Štiglice a Triglav filmu, naznačuje, že toto téma se hned tak nevyčerpá. Ve stejném roce natočil Jože Gale pohádkově laděný film Kekec s dětským hlavním hrdinou. Spolu se Štiglicovým snímkem Dolina miru (Údolí míru, 1956), ve kterém jsou v hlavních rolích rovněž dětští hrdinové, patří tento film mezi nejúspěšnější slovinské filmy 50. let. Za Dolinu miru byl Štiglic dokonce nominován na Zlatou plamu v Cannes.
Stručná zmínka o počátcích slovinské kinematografie by byla neúplná, pokud bychom nevzpomenuli českého režiséra Františka Čápa, který v roce 1948 emigroval a po krátkém západoněmeckém intermezzu se usadil právě ve Slovinsku. Na rozdíl od tehdejších slovinských filmařů, kteří se vše teprve učili, byl Čáp zkušeným režisérem s šestnácti celovečerními filmy na kontě a jako takový dostal od Triglav filmu podporu, o které se domácím filmařům nesnilo. Jeho snímek Vesna (1953) patří dodnes mezi nejpopulárnější slovinské komedie a je podle ní pojmenována nejprestižnější slovinská filmová cena. V následujících deseti letech natočil Čáp v Jugoslávii (zejména ve Slovinsku) ještě další 7 celovečerních hraných filmů a k tomu stihl režírovat i v Západním Německu.
V roce 1956 vznikla společnost Filmservis, která byla technickým zázemím Triglav filmu, ale nabízela své služby i jiným společnostem (i ze zehraničí). Podstatný pro vývoj kinematografie ve Slovinsku je také vznik druhého filmového studia Viba film, které založili slovinští filmaři rovněž v roce 1956. V roce 1975 došlo ke sloučení Triglav filmu a Viba filmu. Triglav film vyprodukoval do té doby více než 40 filmů (počítáno v to i mezinárodní koprodukce, na kterých se podílel). Viba film od svého založení do roku 1990 vyprodukoval celkem 92 slovinských celovečerních filmů z nich 61 samostatně a 31 s dalšími partnery z Jugoslávie. Když k tomu připočteme krátké a dokumentární filmy dostaneme se na číslo přesahující dvě stovky.
Kinematografie v samostatném Slovinsku
Záhy po vyhlášení slovinské samostatnosti se Viba film dostává do finančních problémů. Od roku 1994 začal fungovat Filmski sklad republiki Slovenije (Slovinské filmové centrum) - státní instituce, která navázala na činnost Viba filmu a podílí se dodnes (někdy více, někdy méně v závislosti na politické situaci ve Slovinsku) na financování slovinských filmů. Z Viba filmu se stala instituce poskytující zázemí (nejen) pro slovinské filmaře. V roce 2003 byly v Lublani otevřeny nové moderní ateliéry a laboratoře Viba filmu na prostotu 10 000 m2.
Velký vliv na tvorbu slovinských filmů má také slovinská televize (RTV Slovenija), která se podílí zhruba na třetině celkové produkce hraných filmů ve Slovinsku.
Za současnou produkcí slovinských hraných filmů stojí zejména několik produkčních společností, které jsou zodpovědné za vznik slovinských filmů. Mezi nejproduktivnější a nejúspěšnější lze řadit společnosti Vertigo/Emotions film, Arsmedia a Staragara. Pokud bychom měli sestavit seznam nejvýznamnějších slovinských režisérů současnosti, neměla by tam chybět jména jako Andrej Košak, Damjan Kozole, Igor Šterk, Metod Pevec, Janez Burger, Jan Cvitkovič, Sašo Podgoršek, Miha Hočevar, Marko Naberšnik či Vinko Möderndorfer. Z mladší generace na sebe v poslední době upozornili např. Rok Biček, Goran Vojnović, Nejc Gazvoda nebo Sonja Prosenc.
