Jiří Fiala (2016)
Samostatná chorvatská kinematografie přímo navazuje na kinematografii Jugoslávkou. Pro účely tohoto textu ale považujme za počátek chorvatské kinematografie rok 1991, tedy rok vzniku samostatného Chorvatska.
Počátky chorvatské kinematografie ovlivnila válka. Také divoká ekonomická transformace za vlády Franji Tudjmana a přímý dohled jeho vládnoucí strany HDZ nad osudem a posláním filmového průmyslu se na rozvoji svobodného chorvatského filmu podepsaly velmi negativně. Počet kin klesl v Chorvatsku nejen díky válce zhruba na polovinu. Markantní začal být i problém s technickým zázemím. V době předdigitální byli chorvatští filmaři odkázáni na techniku, kterou poskytovala společnost Jadran film, ta však nadále tuto roli nemohla plnit. Lze konstatovat, že chorvatská kinematografie oproti situaci, která panovala v Jugoslávii v 80. letech, paradoxně svobodu spíše ztratila. Zelenou dostávaly zejména projekty, které revidovaly historii, poukazovaly na persekuci Chorvatů ze strany režimu a vymezovaly se apriori proti všemu jugoslávskému. Jako příklady takového filmu lze uvést snímek Krhotine (Střepiny) Zrinka Ogresty nebo film Prića iz Hrvatske (Příběh z Chorvatska) Krsta Papiće. Protěžovány byly samozřejmě také filmy, které vyobrazovaly utrpení chorvatského národa ve válce za chorvatskou nezávislost. Nejbrutálnějšími příklady jednostranného zjednodušování situace jsou snímky Cijena života (Cena života) Bogdana Žižiće (1994) a Vrijeme za... (Čas na…) Oji Kodar (1993).
Druhá polovina devadesátých let začala velmi nadějně. V 96. roce debutoval na poli celovečerního hraného filmu snímkem Kako je počeo rat na mom otoku (Jak začala válka na mém ostrově) Vinko Brešan. Snímek volně inspirovaný skutečnými událostmi se vrací do roku 1991, kdy došlo na více místech Chorvatska k blokádě kasáren Jugoslávské lidové armády. Situaci sice do značné míry idealizuje, dodnes ale zaujme nadhledem a hlavně černým balkánským humorem.
Z druhé poloviny devadesátých let bych vyzdvihl ještě tři filmy. Rusko meso (Ruské maso) Lukase Noly z roku 1997 je první chorvatský pokus o thriller západního střihu. Třetí film Zrinka Ogresty Crvena prašina (Červený prach) - love story odehrávající se na pozadí občanské války, bych ocenil zejména za zprostředkování věrohodné atmosféry ve společnosti poznamenané válkou bez snahy zbytečně šokovat. O nejzdařilejší chorvatský film devadesátých let se postaral opět Vinko Brešan. V roce 1999 měla premiéru jeho komedie Maršal (Duch maršála Tita), kterým zahájil restart chorvatské kinematografie.
V novém miléniu došlo, určitě i díky politickým změnám, k obrodě chorvatské kinematografie. Od roku 2000 bylo v Chorvatsku natočeno mnoho desítek filmů, které stojí za zhlédnutí a zasloužily by si zmínku v tomto textu. Díky plánovanému rozsahu textu (určenému původně pro katalog Vsetínského filmového maratonu), se soustředím alespoň na ty snímky, které na mne udělaly největší dojem.
S úplně jiným pohledem na občanskou válku přišel v roce 2001 Lukas Nola. Jeho snímek Nebo, sateliti (Nebe, satelity) je jakýmsi halucinogenním tripem z Chorvatska zmítaného válkou.
V roce 2002 natočil Dalibor Matanić drama Fine mrtve djevojke (Slušné mrtvé dívky). Příběh se odehrává v chátrajícím domě u trati, který lze vnímat jako metaforu Chorvatska. Navíc tímto snímkem otevřel téma homosexuality, které bylo do té doby v chorvatské kinematografii tabu. Ze stejného roku je taky žánrový hororově laděný snímek Potonulo groblje (Zatopený hřbitov), který natočil režisér Mladen Juran. Pro českého diváka není bez zajímavosti, že ve filmu hraje jednu z hlavních rolí Jiří Menzel.
S hororovým žánrem koketovali chorvatští filmaři vícekrát i v minulosti (vzpomeňme třeba televizní horory Đorđe Kadijeviće). Rád bych proto upozornil na snímek Infekcija (Nákaza) Krsta Papiće z roku 2003. Film o krysích lidech, je remakem staršího Papićova filmu Izbavitelj (Říše zkázy) z roku 1976. Z dnešního pohledu je to trochu kuriozita, ale je to pěkný příklad toho, jak se chorvatští filmaři po roce 2000 žánrově rozkročili. V roce 2003 vzniklo taky výpravné historické drama Konjanik (Jezdec). Snímek, který diváky zavádí do doby, kdy byl Balkán pod nadvládou Osmanské říše, natočil Branko Ivanda.
Z filmů, které se vrací k občanské válce v 90. letech vyniká detektivní drama Svijedoci (Svědkové). Ve městě poblíž frontové linie nechal režisér Vinko Brešan vyšetřovat vraždu srbského majitele zastavárny chorvatským policistou.
Nejpůsobivějším filmem roku 2004 je patrně Ta divna splitska noć (Ta nádherná splitská noc) Arsena A. Ostojiće. Černobílý snímek odehrávající se ve Splitu o silvestrovské noci rozkrývá jednu událost postupně z mnoha pohledů.
Rok 2005 přinesl hned 3 pozoruhodné filmy. Film Dva igraća iz klupe (Dva hráči na trestné lavici) Dejana Šoraka rozehrává hru s falešnými svědky, kteří mají svědčit ve prospěch obžalovaného chorvatského velitele. Film tak naznačuje, že spravedlnost, kterou měl přinést Mezinárodní trestní tribunálu pro bývalou Jugoslávii, mohla být mnohdy poněkud pokřivená. Seks piće i krvoproliće (Sex, chlast a krveprolití) se skládá ze tří povídek tří reži-sérů - Zvonimira Juriće, Antonia Nuiće a Borise Matiće, a zavádí nás do prostředí vlajkonošů Dinama Záhřeb. Divácky nejúspěšním filmeme roku 2005 je svižná komedie Što je muškarac bez brkova? (Co je muž bez kníru?) Hrvoje Hribara.
Největší událostí roku 2006 je drama Karaula (Hraniční hlídka) Rajka Grliće. Film odehrávající se nedlouho před rozpadem Jugoslávie na hranici s Albánií je první společnou koprodukcí všech ex-jugoslávských zemí.
V roce 2007 navázal Lukas Nola na svůj předešlý snímek Nebo. sateliti dalším mysteriózním dramatem Pravo čudo (Skutečný zázrak), ve kterém exceluje Rade Šerbedžija v roli démonického léčitele.
V roce 2008 se sešly hned 4 filmy, které patří k tomu nejlepšímu, co Chorvaté natočili. Koprodukční Buick Riviera Gorana Rušinoviće o setkání dvou bosenských emigrantů - Srba a Muslima na liduprázdné americké dálnici dává vzniknout komornímu dramatu ne nepodobnému konfliktu v zemi, ze které oba v devadesátých letech utekli. Kino Lika Dalibora Mataniće je propletencem příběhů lidí z malého vnitrozemského města, kteří jsou z různých důvodů nešťastní. Pokud bych měl vybrat jediný film, který by reprezentoval chorvatskou kinematografii, byl by to možná právě tento. Vysoko bych hodnotil také film Nije kraj (Bez konce) Vinka Brešana z téhož roku. Přestože jej Brešan zasadil do poválečného období, opět vytahuje na světlo nejednoho válečného kostlivce. Válečná traumata jsou přítomna rovněž ve filmu Ničiji sin (Ničí syn) Arsena A. Ostojiće. Příběh válečného veterána, který přišel ve válce o obě nohy, patří v chorvatském filmu k nejdrásavějším svědectvím o nesmyslnosti a krutosti války.
Zájem filmařů o občanskou válku pokračuje také v roce 2009. Režisérské duo Zvonimir Jurić a Goran Dević natočili komorní drama Crnci (Černí) z prostředí chorvatské paravojenské jednotky pověřené nejrůznější "špinavou" prací. Poukazují na to, že Chorvaté nebyli ve válce jen bezbrannými oběťmi. Další poměrně drsnou podívanou z roku 2009 je film Metastaze (Metastázy) Branka Schmidta, který se pustil do podobného tématu jako trio Nuić, Jurić, Matić ve snímku Seks, pići i krvoproliće. I on nás zavádí do prostředí chorvatských fotbalových hooligans a do jejich mentality se mu daří proniknout ještě o kus hlouběji.
Z roku 2010 bych vyzdvihl dva velmi odlišné snímky. Film 72 dana (72 dnů) Danila Šerbedžiji vykresluje situaci v chorvatské Krajině po odsunu Srbů v roce 1995. V žánrovém snímku Šuma sumarum (Balkánská masakr paintballovou pistolí) můžeme sledovat skupinu paintballových hráčů z jedné marketingové agentury pro které se stane teambuildingový víkend bojem o přežití. Režisérovi a scénáristovi Ivanovi-Goranavi Vitezovi se podařilo v tomto zneklidňujícím snímku funkčním způsobem propojit prvky komedie s prvky thrilleru a hororu.
Přestože 1. světová válka má své kořeny na Balkáně, daly by se jugoslávské a postjugoslávské filmy, které se jí věnují, spočítat na prstech jedné ruky (pozn. 2021 – to platilo v roce 2016). O to větším překvapením je film Josef Stanislava Tomiće z roku 2011. Působivě natočená válečná miniatura, ve které v uniformě Rakouska-Uherska bojují na haličské frontě také chorvatští vojáci, vychází z pořekadla, že šaty dělají člověka. O tom, že k natočení výjimečného filmu stačí 4 herci a chata v hornaté Lice, nás ve stejném roce přesvědčil Dalibor Matanić. Jeho umělecký horor Ćaća (Táta) je ukázkou dokonalé režisérské práce s atmosférou, s budováním napětí a psychologií postav.
V roce 2012 měl premiéru film Halimin put (Halimina cesta) - tíživé drama ženy, která v bosenské válce ztratila syna i manžela, není pouze o prohledávání masového hrobu a srovnávání DNA. Příběh zachází i do minulosti a divákovi nabízí možnou genezi bosenské tragédie. Zcela jiným způsobem šokující je snímek Ljudožer vegetarijanac (Lidožrout vegetarián) Branka Schmidta. Příběh ambiciozního gynekologa bez morálních zábran je natočen způsobem, který divákovi nedá vydechnout. Jako balzám působí oproti těmto dvěma filmů film Nočni brodovi (Noční lodě) Igora Mirkoviće o čisté lásce v pozdním věku.
Mezi nejzajímavější snímky roku 2013 patří drama Šuti (Mlč) Lukase Noly o dívce z nefunkční rodiny, která v dospělosti opakuje chyby své matky. Velmi zajímavý pohled do rozděleného Mostaru zprostředkovává svým filmem Obrana i zaštita (Cizinec) Bobo Jelčić. Hlavní hrdina v něm řeší dilema, zda jít na pohřeb svého bosenského přítele do muslimské části města. Obává se totiž reakce svých chorvatských spoluobčanů. Třetím a divácky nej-přívětivějším snímkem, který bych z roku 2013 vyzdvihl, je komedie Svijecenikova dijeca (Knězovi děti) Vinka Brešana. Mladý kněz v něm svérázným způsobem bojuje proti úbytku populace na jednom malém chorvatském ostrově. V neposlední řadě bych ocenil netradiční ženskou kriminálku Hitac (Výstřel) Roberta Orhela, která rozehrává překvapivý příběh mezi inspektorkou a podezřelou z vraždy.
Z roku 2014 mne zaujal především snímek Most na Kraju svijeta (Most na konci světa) Branka Ištvančiće. V domech v chorvatské Krajině ze kterých byli vyhnání Srbové, se usadili Chorvaté, kteří utekli před válkou z Bosny a Hercegoviny. Několik let po válce se ale chtějí někteří Srbové vrátit domů. V této zjitřené atmosféře se ztratí starý Chorvat. I když se povídá, že za jeho zmizením stojí Srbové, místní policista se snaží případ vyšetřit bez předsudků. O tom, jak můžou ve společnosti fungovat předsudky je i snímek Kosac (Sekáč) Zvonimira Juriće. Když muž, který si odseděl trest za vraždu, pomůže v noci ženě v nesnázích, vyvolá to hysterickou reakci okolí.
Tipy na zajímavé chorvatské filmy ukončím v roce 2015 zmínkou o filmu Zvizdan (Úpal) Dalibora Mataniće, který přináší ve třech povídkách tři milostné příběhy odehrávající se v letech 1991, 2001 a 2011. Společné mají nejen herecké obsazení, ale i to, že ona je vždy Srbka a on Chorvat.
Poznámka autora: Názvy filmů jsou uváděny v originále. České názvy jsou uvedeny v závorce, pokud byl film promítán v Česku, je použit český distribuční či festivalový název, pokud film v Česku uveden nebyl, je v závorce jeho doslovný překlad).
