Autor: Andro Martinović, přeložila Silvia Matúšová
Článek uveřejněn v Sarajevske Sveske č.19/20, červen 2008. Přeložen a zařazen do katalogu Vsetínského filmového maratonu byl se souhlasem autora.
Jak se Černá Hora seznamovala s kinematografií a pohyblivými obrázky?
Existují zápisky, že 1. 11. roku 1902 byl ve Vídni představen jeden z filmů z dílny Ferdinanda Šomođije U Crnim Brdima na Knjaževom dvoru crnogorskom (V černých kopcích ve vévodském paláci černohorském). Pravděpodobně to byla první příležitost vidět scény natočené v Černé Hoře. První „kinematografické představení“, neboli promítání na území Černé Hory, následovalo někdy kolem roku 1903 v Cetinje. Stejně jako jinde na světě, i zde došlo k fascinaci novým vynálezem.
Mezi prvními cizinci, kteří navštívili Černou Horu, byli i konzul Arnold Muir Wilson a jeho kameraman Frank Mottershaw. První filmové dokumenty vytvořené na území Černé Hory bohužel nebyly dochovány nebo jsou ještě „neobjevené“ v nějakém skladu. Málo se toho ví i o prvním kině v kavárně Lovćen Petka Pajeviće, kromě toho, že bylo otevřeno v roce 1908.
Přítomnost kameramanů, kteří tehdy dělali populární žurnály, byla stále větší, zejména díky vyhlášení Černé Hory královstvím (1910). Již počátkem následujícího roku je na podnět Ljuba Tamindžiće otevřeno v černohorském královském divadle „Zetski dom“ první stálé kino. Kromě Tamindžiće ukázal zvláštní nadšení pro film Branko Šobajić, který v roce 1913 otevřel v Nikšiči druhé kino. S vypuknutím první světové války ale přestala tato kina fungovat.
Během války, stejně jako během předešlých válečných konfliktů, vydávali spoustu filmových žurnálů Pateovi a Gomonovi kameramani. Kamerou byly zaznamenány i dny krále Nikoly v exilu.
Mimořádně zajímavé jsou zahraniční hrané filmy, které jsou inspirovány Černou Horou nebo spíše představou o ní. Jsou nerealistické, plné exotických a fantastických detailů. Např. jeden z ruských průkopníků D. Haritonov natočil roku 1912 film Balkanska carica (Balkánská carevna) inspirovaný stejnojmenným dramatem prince a pozdějšího krále Nikoly I. Za zmínku také stojí, že slavný americký filmový producent a režisér Cecil DeMille natočil dva filmy, jejichž děj se odehrává v Černé Hoře – Neustrašiva (Nebojácná) podle stejnojmenné novely Eleonory Ingram a Zarobljenik (Vězeň). Oba filmy z roku 1915, jsou zachovány.
První film, který můžeme považovat z vícero důvodů za černohorský, byl natočen v roce 1922 v Itálii. Scénář k Voskresenja Voskresenja ne biva bez smrti (Vskříšení nebývá bez smrti) napsal Vladimir D. Popović, ministr spravedlnosti předposlední černohorské vlády v exilu, který spolupracoval i na režii filmu. Na konečné verzi scénáře pracoval také slavný italský básník Gabriele d'Anuncio. Hlavní roli hrála diva italského němého filmu Elena Sangro a také Černohorci, kteří zůstali v Itálii po připojení Černé Hory k Srbsku v roce 1918. Popovićovy motivy byly především politické, Voskresenja ne biva bez smrti mělo upozornit západní veřejnost na zmizení země, jež bojovala na straně Spojenců a na nespravedlnost vůči černohorskému národu. Navzdory tomu, že byl film plný emocí, nic se samozřejmě nezměnilo. Ale byl to významný a odvážný pokus o obranu černohorské identity novým médiem, jehož expresivní možnosti se teprve hledaly. V pozdějších bouřlivých událostech byl film ztracen, ale jeden jeho díl byl později náhodou nalezen. S pomocí této pásky a do-chovaných fotografií provedl profesor Dejan Kosanović částečnou rekonstrukci tohoto filmu.
Do druhé světové války bylo v Černé Hoře natočeno několik zahraničních filmů, z nichž se dva zabývají černohorskou tématikou - Zákon crnih brda (Zákon černých kopců) a Fantom Durmitora.
Za druhé světové války je umělecká tvorba dočasně nahrazena prací válečných kameramanů. Pokračování filmového umění v Černé Hoře přichází teprve s koncem druhé světové války. V souladu s plánem rozvoje kinematografie byla v Cetinje v roce 1949 založena první černohorská filmová společnost Lovćen film. Zejména díky jmenování Alekse Leka Obradoviće ředitelem učinil Lovćen film spoustu dobrých kroků týkajících se produkce filmů, spolupráce s dalšími jugoslávskými a mezinárodními centry a k probuzení zájmu mladých lidí o film. Lovćen film se ale brzy reorganizoval na základě federálního zákona a byl rozdělen na tři segmenty: Lovćen film (zabýval se výrobou filmu), Mediteran film (filmově-technické služby) a Zeta film (distribuce filmu). Rozhodující okamžik pro relativně malé produkční společnosti, jakým Lovćen film byl, přišel roku 1962, kdy byl zrušen federální fond na podporu kinematografie. Z tohoto fondu dostávaly výrobní společnosti finanční prostředky v takovém procentu, v jakém se podílely na produkci domácího filmu na území celé Jugoslávie. Financování z příjmů získaných uvedením domácího a zahraničního filmu na zúženém území s malým počtem obyvatel nebylo dlouho udržitelné.
Už od svých začátků produkoval Lovćen film filmy, které ukázaly, že Černá Hora bude prostorem s filmovými tvůrci výjimečného nadání a specifické citlivosti. Jejich vzájemně nesourodé rukopisy byly charakteristické nejen výraznou osobitostí, ale i vlivem prostředí, ve kterém se dále rozvíjeli. Jedna věc ale zůstala pro všechny stejná – byli inspirováni Černou Horou a vraceli se k ní, každý svým vlastním způsobem.
V prvotní tvorbě, někdy s nadbytkem „vznešeného patosu“, můžeme najít opravdu mimořádné filmy, jako je Mrtvi grad (Mrtvé město) z roku 1952 režiséra Velji Stojanoviće a scénáristy Ratka Duroviće. Produkce hraných filmu začala Lažnim carom (Falešný car -1955). Následovala řada zajímavých filmů, jako Zle pare (Špatné peníze), Četiri kilometra na sat (Čtyři kilometry za hodinu), které režíroval Velja Stojanović, Dan četrnaesti (Čtrnáctý den) režiséra Zdravka Velimiroviće (uveden na festivalu v Cannes), a také spolupráce se zahraničními autory –Ne ubij (Nezabíjej), který režíroval Claude Autant-Lara. Pro Lovćen film pracovali také Vojislav Nanović, George Skrigin, Bojan Stupica, a další.
Zdá se však, že strategie jediné černohorské produkční společnosti nebyla dostatečně promyšlená, a že se oddala typické černohorské megalomanii. V tehdejším systému fungovalo filmové odvětví na bázi kapitalistických principů. To vedlo společně s přerušením spolufinancování z federální úrovně a nedostatečné participaci koproducentů ke krachu Lovćen filmu.
Je známo, že pokud jednou zažijeme krach, je těžké něco opět sestavit a znovuobnovit. Vytvoření Filmového studia Titograd (Fimski studio Titograd, 1966) s Čedem Vulevićem v čele provázelo spoustu potíží. V následujících letech natočilo toto studio v koprodukci s dalšími centry filmy jako Lelejska gora (Lelejská hora) Zdravka Velimiroviće, Sramno ljeto (Ostudné léto) Branislava Bastaće, Nizvodno od sunca (Kde slunce zapadá) Fedora Škubonji, Derviš i smrt (Derviš a smrt) Zdravka Velimiroviće a Beštije (Zvěř) Živka Nikoliće.
V činnosti Flmového studia Titograd pokračuje od roku 1978 společnost Zeta film Budva, která, i když se zabývala zejména distribucí, s Kinoklubem Beograd vyprodukovala film Pre istine (Před pravdou) Vojislava Kokana Rakonjce. Následovaly Trinaesti jul (Třináctý červenec) Radomira Baji Šaranoviće, Dječak je išao za suncem (Chlapec odešel za sluncem) Bana Bastaće, Čudo neviđeno (Nevídaný zázrak) Živka Nikoliće, jenž byl oceněn Stříbrnou medailí v Moskvě, Dobrovoljci (Dobrovolníci) Predraga Goluboviće, U ime naroda (Ve jménu lidu) a Iskušavanje djavola (Pokoušení ďábla) Živka Nikoliće. Nesmíme opomenout ani tradici krátkého dokumentárního filmu. Mezi nejúspěšnější patří filmy Momira Matoviće.
Značný počet autorů z Černé Hory tvořilo své filmy v jiných oblastech. Vytvořili tak most mezi kulturami blízkých národů. Mezi nejvýznamnější patří určitě Krsto Papić, Veljko Bulajić, Branko Baletić, Vlatko Gilić, Krsto Škanata, Predrag Golubović, Lola Đukić, Živko Nikolić, scénárista Mirko Kovač a rovněž jeden ze zakladatelů záhřebské školy animovaného filmu Dušan Vukotić - držitel Oscara za film Surogat a další.
Jugoslávii jako celku se počátkem devadesátých let přihodilo to, co se jugoslávskému filmu přihodilo o pár desítek let dříve. Decentralizace způsobila, že kinematografie jednotlivých republik začaly působit samostatně a víceméně opouštějí společnou ideologickou platformu. Za zmínku stojí, že již v roce 1968 byla vedena ve Filmové kultuře polemika, zda vůbec existuje společný jugoslávský film.
Černá Hora se dočkala na pokraji událostí při rozpadu země spousty kolektivních klamů, jenž měly počátky před desetiletími. Ve víru politické a ekonomické krize byla zhasnuta světla v sálech kin a film, jakožto prostor svobody, kritického pohledu na skutečnost i jako znak identity, se stal nadbytečný. A nevítaný jako svědek. Protože ale filmy bývalé země vypráví příběhy o jejím trvání, o tom jací jsme byli a jací jsme, tento obraz historie není možné vymazat.
Černohorský film po osamostatnění Černé Hory (do roku 2008)
Vracejíc se k sobě se Černá Hora možná vrací i k filmu. Samozřejmě opět se musí začít ex nihilo. Zdá se, že na území Černé Hory jsou různé generace nuceny opakovaně dělat stejnou průkopnickou práci.
V roce 2008 byl přijat nový zákon o kinematografii, který by měl poskytovat mnohem více peněz na spolufinancování filmů. Samozřejmě, že vše neřeší úplně ideálním způsobem, ale není snadné bojovat s těmi, kteří vnímají výdaje na kulturu jako nezbytný náklad, nikoliv jako v mnoha aspektech významnou investici.
To, co v značné míře brání dostat se k profesionálním standardům v realizaci filmů, je nedostatek technicko-technologického vybavení, a to zejména studia s doprovodnou jevištní a osvětlovací technikou. Atraktivní a rozmanité krajiny, stejně jako v turizmu, nemohou být zhodnoceny správným způsobem, pokud neposkytujete potřebnou infrastrukturu. Při práci zahraničních týmů by bylo prakticky možné edukovat i tým místních filmových odborníků. Bohužel Televize Černé Hory jako veřejné médium nedělá stále nic v otázce vlastního dramatického programu.
Fakulta dramatických umění v Cetinje funguje v nevyhovujících podmínkách a udržuje se převážně díky nadšení učitelů a studentů.
Černohorská kinotéka vstoupila do projektu rekonstrukce budovy, ve které bude veškeré potřebné vybavení hodno této instituce (od skladu po kinosály) a vytvoření reprezentativní společnosti. Toto bude jeden z ukazatelů připravenosti pracovat v oblasti filmu systematicky a kontinuálně.
A konečně, co se týká dnešní produkce, je jasné, že není možná jen jako osamocený „incident“.
Kromě oznámení Ministerstva kultury je nezbytné přijmout určité standardy a kritéria a splnit požadavky na žádost o podporu zahraničních fondů. Samozřejmě především prostřednictvím vytvoření stálé spolupráce mezi producenty z regionu, kteří jsou seznámeni s tímto typem propojení. Je to také způsob oživení vlastní tradice a vyhnutí se riziku absolutizace hodnot identity sebe samého.
Snad budeme brzy hovořit o autorech autentických hodnot v současném černohorském filmu. Jen aby bylo místo, kde se tyto filmy mohou uveřejnit, protože mnohá kina jsou zavřená. Snad ano. Protože „opuštěný chrám je přesto chrámem“.
