Jiří Fiala
Dá se říct, že v druhé polovině druhé dekády aktuálního století si už bosensko-hercegovská kinematografie vysloužila velmi slušné renomé, podložené několika obrovskými mezinárodními úspěchy. V pomyslné vitríně s vystavenými trofejemi za vítězství bosensko-hercegovských filmových reprezentantů nad soupeři z mnohem větších a filmově rozvinutých evropských zemí, nechybí Palma z Cannes, Medvěd z Berlína nebo americký Oscar. To je až neuvěřitelné, když uvážíme jak malou a chudobnou zemí Bosna a Hercegovina je. V roce 2015 by si leckterý filmový fanoušek mohl myslet, že za úspěchy bosensko-hercegovských filmařů je především to, že mohli těžit z nedávné válečné minulosti. Že stačilo natočit příběh z války a porotci filmových festivalů z toho byli naměkko. Samozřejmě, válka přinesla kromě velkého utrpení obyvatelstva také velmi silná témata pro filmaře. Bez talentu a nezlomné vůle dokončit své projekty, mnohdy s minimálními rozpočty, by to ale nešlo. Domnívám se proto, že úspěchy, kterých do roku 2015 bosensko-hercegovská kinematografie dosáhla, jsou zcela zasloužené. Pojďme se ale pokusit odpovědět na otázku, zda se na ně bosensko-hercegovským tvůrcům podařilo navázat i v další pětiletce. Jestli se jim podařilo oprostit se od válečné minulosti a přijít s jinými tématy zpracovanými způsobem, jenž by mohl konkurovat nepoměrně bohatším západním produkcím. Dokázali si až do současnosti udržet mezinárodní uznání a divácký ohlas?
2015
V roce 2015 se do bosenské kinematografie dají řadit následující filmy – Hiljadarka (Tisícovka) druhý film režiséra Nenada Đuriće a drama Naša svakodnevna prića (Náš každodenní příběh) režisérky Ines Tanović. Kromě nich vzniklo opět několik koprodukčních filmů s bosenským podílem (Rosa, Centaur, All That Remains Seasons of War a další).
Hned první zmíněný snímek Hiljadarka podle mého názoru odráží nově nabité sebevědomí bosensko-hercegovské kinematografie. Už jen tím, že je zasazen do padesátých let minulého století demonstruje, že se bosenští producenti nezalekli nákladnějšího projektu. Vytvořit vše tak, aby to vypadalo autenticky, to filmování velmi prodražuje. Pokud by se to udělalo polovičatě, filmu by tu velmi ublížilo. Je potřeba uznat, že výprava filmu Hiljadarka je velmi povedená a uvěřitelná. Ocenil bych také to, že se jedná v podstatě o komedii, což je žánr, do kterého se samostatná bosensko-hercegovská kinematografie odvážila jen výjimečně. Zápletka filmu vychází ze skutečných událostí. Aby jugoslávští komunisti ukázali své sepjetí s prostým lidem, rozhodli se vydat novou sérii bankovek vyzdobených portréty prostých lidí, kteří ve své profesi něco dokázali. Přesně takové pocty se dostalo hlavnímu hrdinovi filmu Hiljadarka. To že se ve skutečnosti nejednalo o zasloužilého úderníka, ale byl vybrán pro svou hezkou tvář, je pro celou komunistickou mašinerii příznačné… Ve filmu to pak přináší řadu tragikomických situací.
Úplně opačným způsobem předvádí suverenitu bosensko-hercegovské kinematografie Ines Tanović svým filmem, příznačně nazvaným Naša svakodnevna prića (Náš každodenní příběh). Jedná se o ryze současný film, který už se neohlíží do minulosti. Místo toho řeší aktuální problémy, se kterými se potýká současná rodina v Bosně.
2016
Následující rok 2016 přinesl pouze jediný celovečerní film, který se dá přiřknout Bosně a Hercegovině. Ten ale stojí opravdu za opakované zhlédnutí. Pod režií snímku Smrt u Sarajevu (Smrt v Sarajevu) je podepsán světoběžník Danis Tanović. Jedná se o jeho čtvrtý bosenský celovečerní film, celkově však již o sedmý film (snímek L´Enfer natočil v roce 2005 v koprodukci Francie, Belgie, Japonska a Itálie, na válečném dramatu Triage z roku 2009 odehrávajícím se v Kurdistánu se podílelo ještě více zemí, konkrétně Irsko, Španělsko, Belgie, Franci, Austrálie a Kajmanské ostrovy a snímek Tigers z roku 2014 vznikl v indicko-francouzské koprodukci). Tato příběhová mozaika odehrávající se v prostoru noblesního sarajevského hotelu Europa je propracovanou sondou do balkánské duše. O výjimečnosti filmu a velkém přesahu mimo balkánský region svědčí i jeho ocenění Stříbrným medvědem a cenou FIPRESCI v Berlíně.
Do statistik se v roce 2016 Bosna a Hercegovina zapsala minoritní koprodukcí dalších sedmi filmů. Za zmínku stojí zejména režijní debut herečky Mirjany Karanović Dobra žena (Dobrá žena) v níž novopečená režisérka sama hraje ženu, která po letech zjistí, že se její milovaný manžel v 90. letech dopustil válečných zločinů. Status výjimečného filmu lze přiřknout také dramatu Nočno življenje (Noční život) Slovince Damjana Kozoleho, natočenému podle skutečných událostí, jež zahýbaly slovinskou politickou scénou. Nočno življenje nadchlo mimo jiné také porotce karlovarského festivalu, kteří mu udělili Křišťálový globus za nejlepší zahraniční film. Festivalově ještě úspěšnější byl cenami ověnčený a na Zlatou plamu v Cannes nominovaný snímek Sieranevada rumunského režiséra Cristi Puiu. Aby byl výčet úplný, tak uveďme ještě, že se bosensko-hercegovské produkční společnosti podílely na filmu Vlada Škafara Mama (Slovinsko, Itálie BaH), na filmu Moja tetka u Sarajevu (Má teta v Sarajevu) Gorana Kapetanoviće (Švédsko, BaH), na povídkovém filmu Freda Kelemena Sarajevo Songs Of Woe (Německo, BaH) a na filmu Svi sijeverni gradovi (Všechna severní města) Dane Komljena (Srbsko, Černá Hora, BaH).
2017
Rok 2017 byl pro Bosensko-hercegovskou kinematografii nadprůměrně plodný, protože přinesl hned sedm filmů, ze kterých lze čtyři přiřknout této zemi a na dalších třech se Bosna a Hercegovina podílela velmi výrazným způsobem. Nejúspěšnějším filmem tohoto roku je bezesporu celovečerní hraný debut Alena Drljeviće Muškarci ne plaču (Chlapi nepláčou). Válka v Bosně a Hercegovině i více než po dvaceti letech inspiruje bosenské filmaře, kteří stále dokážou přicházet s neotřelými pohledy na tento fatální kolaps evropské civilizace. Alan Drljević ve svém filmu křísí válečné démony při skupinové terapii, které se účastní veteráni všech bojujících stran tohoto konfliktu. Pohybuje se tak na velmi tenkém ledě.
Dalším neobyčejně zdařilým snímkem z tohoto roku je komorní drama Žaba (Žába) Elmira Jukiće. Jak hluboce je téma bosenské války zakořeněné v tamější společnosti lze pochopit z rozhovoru přátel v malém holičství během svátku Bajram.
Film 3 žene or (Waking Up My Bosnian Dream) o třech nekonformních ženách žijících v Sarajevu zaujme na první pohled osobou tvůrce, kterým je mexický režisér Sergio Flores Thoria, absolvent Film Factory Sarajevské filmové akademie.
V roce 2017 spatřily světlo světa také dva filmy, které se věnují tématu uprchlíků z blízkého východu. Bosensko-rakousko-chorvatsko-britský film Poslejedna Barijera (Poslední bariéra) odehrávající se v uprchlickém táboře na srbsko-maďarské hranici režíroval Jasmin Duraković. Pod scénářem i režií turecko-bosenského filmu Birakma beni (Neopouštěj mě) o dvou sirskýxch uprchlících je podepsaná Aida Begić. Témata uprchlictví a radikální změny prostředí jsou přítomny také ve filmu Ništa, samo vjetar (Nic, jenom vítr) Timura Makareviće. V tomto případě se ale jedná o nechtěný návrat švédského občana bosenského původu do Bosny.
Posledním filmem, ve kterém se dá vystopovat bosenský podíl je snímek Chorvata Kristijana Miliće Mrtve ribe (Mrtvé ryby) o sérii bizarních sebevražd v jednom bosensko-hercegovském kraji.
2018
V roce 2018 měly premiéru tři filmy, které můžeme majoritně zařadit do bosensko-hercegovské kinematografie a dalších šest s minoritní koprodukcí.
V lednu měl premiéru snímek Glumim, jesam (Hraju, jsem) scénáristy a režiséra Miroslava Mandiće. Ve třech povídkách film ukazuje přístup herců ke svěřeným rolím a to, jak mohou role prorůstat do jejich normálního života.
Další dva filmy měly premiéru v srpnu. Jedná se o snímek Meso (Maso), který natočil režisér Saša Hajduković podle scénáře známého herce a dnes již i zavedeného scénáristy Nikoly Pejakoviće. Tento film o fotbalistovi, který se po zranění kolene vrací ze zahraničního angažmá do rodné Banja Luky vznikl v srbské části Bosny a Hercegoviny – v Republice Srbské. Film Dobar dan za posao (Dobrý den na práci) režírovaný Slovincem Martinem Turkem vznikl v koprodukci Bosny a Hercehoviny s Tureckem a Slovinskem. Aleksandar Seksan, na jehož nenápadném ale velmi uvěřitelném herectví film stojí, v něm hraje malého nesmělého človíčka, který má doma syna a těhotnou ženu a ač se v rámci svých možností snaží, není schopen si najít práci... A když už ji najde, tak zjistí, že být „Mirkem Dušínem“ se v Bosně nenosí....
Zbývá vyjmenovat ještě koprodukční snímky, na kterých se bosensko-hercegovští producenti podíleli minoritně. Drama otce, milujícího svou dceru, která byla svěřena matce Sam samkat (Sám samotný) Chorvata Boba Jelčiće, je dílem Chorvatska, Nizozemí, Srbska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny. Film Granice kiše (Hranice deště) černohorských tvůrců Vlastimira Sudara a Nikoly Mijoviće diváka zavádí jak na černohorský venkov, tak do Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, kde má hlavní hrdinka filmu, studentka Jagoda, svou bohatě rozvětvenou rodinu. Film je společným dílem Černé Hory, Velké Británie, Srbska, Švédska a Bosny a Hercegoviny. Bosna a Hercegovina se dále podílela na filmu A Árvore (Strom) portugalského režiséra jménem André Gil Mata, na tureckém filmu s širokou mezinárodní koprodukcí Ahlat Ağaci (Planá hruška), na chorvatské mysteriózní komedii Ivana Salaje Osmi poverenik (Osmý zmocněnec) a na filmu mexické režisérky Marty Hernaiz Pidal Kaotićni život Nade Kadić (Chaotický život Nadi Kadić), což je roadmovie, ve kterém putuje Balkánem matka se svou postiženou dcerou.
2019
I v roce 2019 vyprodukovala Bosna a Hercegovina obdobný počet filmů. Za bosenský lze označit film Duran Faruka Sokoloviće o nelehkém návratu válečného veterána do rodné obce v horách. Dále drama Sin (Syn) režisérky a scénáristky Ines Tanović o mezigeneračním konfliktu v jedné rodině, které volně navazuje na její předešlý film Naša svakodnevna prića (jedná se o jinou rodinu, ale zajímavé je, jak se Uliks Fehmiu posouvá z role syna do role otce a Emir Hadžihafizbegović z otcovské role do role dědečkovské….) a drama Pun mjesec (Úplněk) Nermina Hamzagiće z prostředí korupcí ovládané policie. Do stejného žánru lze zařadit i film Take Me Somewhere Nice Eny Sendijarević, ve kterém se mladá nizozemská dívka rozhodla navštívit Bosnu, aby poznala svého otce a své kořeny. Film vznikl v koprodukci Bosny a Hercegoviny s Nizozemím. K těmto filmům lze přidat ještě středometrážní film Loren ipsum Filipa Lončariće pod jehož produkcí je podepsána Akademie umění v Banja Luce.
Z koprodukcí, na kterých se Bosna a Hercegiovina podílela můžeme jmenovat francouzsko-bosensko-belgické mysteriózní drama Les héros ne meurent jamais (Hrdinové neumírají) o domnělé reinkarnaci bosenského vojáka a chorvatsko-srbsko-francouzsko-bosenské drama Mater (Matka) pod jehož scénářem i režií je podepsán Chorvat Jure Pavlović. Ústřední postavou tohoto filmu je matka, která i na smrtelné posteli vládne rodině pevnou rukou.
Vítaným osvěžením balkánské kinematografie se zdá být dobrodružný film Moj dida je pao s Marsa (Můj děda spadl z Marsu) chorvatských autorů Mariny Andree-Škop a Dražena Žarkoviće. Na příběhu malé holčičky a jejího kamaráda robota, který vznikl kombinací hraného filmu a animace se podílelo hned sedm zemí včetně Česka.
Jednoznačně nejúspěšnějším filmem z bosensko-hercegovským podílem z roku 2019 je snímek srbského režiséra Miroslava Terziće Šavovi (Stehy), který poodhaluje jedno z nejotřesnějších tajemství jugoslávské a srbské medicíny – obchod s údajně mrtvými novorozenci, který organizovala v období od sedmdesátých do devadesátých let minulého století skupina lékařů napojená na vysoké politické kruhy. Snímek je inspirován skutečnými příběhy matek, které přišly tímto drastickým způsobem o děti.
2020
V roce 2020 byl seznam bosensko-hercegovských filmů obohacen třemi snímky. Po šestnácti letech přišel s novým celovečerním hraným filmem Pjer Žalica. Jeho komediální drama Koncentriši se baba (Vzpamatuj se, babo!) se vrací na začátek války v Bosně, kdy se většině obyvatel Sarajeva zdálo, že jejich multikulturního města se válka týkat nemůže.
Vysoký festivalový potenciál prokázalo drama Tako da ne ostane živa (Ať nezůstane naživu) Faruka Lončareviće inspirované skutečnou brutální vraždou mladé dívky.
Největší publicitu získal nový snímek Jasmily Žbanić Quo vadis, Aida?, který se vrací k tragickým událostem v Srebrenici.
Z koprodukčních projektů, na kterých měla Bosna a Hercegovina podíl jmenujeme historický velkofilm Malmkrog, který režíroval Rumun Cristi Puiu a vznikl v koprodukci šesti zemí. Druhým významným koprodukčním snímkem s bosensko-hercegovskou účastí je drama Otac (Otec) renomovaného srbského režiséra Srđana Goiluboviće. Jeho snímky zpravidla bodují u festivalových porot. Nejinak tomu bylo i u tohoto dramatu, ve kterém otec svérázným způsobem bojuje s úřady, aby mu vrátily jeho dvě děti. Mimo spousty jiných, získal film prestižní ocenění i na Berlinale.
Závěrem lze konstatovat, že ač je bosensko-hercegovská kinematografie podle počtu filmů natočených průměrně za rok poměrně malá, má co nabídnout a řadí se k nejúspěšnějším kinematografiím balkánského regionu. Myslím, že i v posledních pěti letech potvrdila svou kvalitu a výjimečnost, přestože i v této pětiletce hodně těží z válečných témat, která neustále poskytují vzpomínky na brutální válku provázející rozpad Jugoslávie. Válka už ale není jediným ústřední tématem bosensko-hercegovské kinematografie, které ji přináší zisky významných cen z mezinárodních filmových festivalů. Ceny dokázaly přinést i filmy, které s vlákou nesouvisí. Při celkovém hodnocení současné bosensko-hercegovské filmové produkce je nápadné opravdu nebývale vysoké procento umělecky hodnotných snímků. Nemohu si odpustit smutné konstatování, že v těchto ohledech se současná česká kinematografie, která produkuje ročně několikanásobně větší množství filmů, té bosensko-hercegovské ani zdaleka nepřibližuje.
Poznámka: Text se vnuje téměř výhradně celovečerním hraným filmům. Informace o krátkých a dokumentárních filmech překračují stanovený rozsah textu.
