Jiří Fiala
Stejně jako je Bosna a Hercegovina v první půli devadesátých let ze zemí bývalé Jugoslávie nejvíce postižena válkou, je bosensko-hercegovská kinematografie touto válkou nejvíce ovlivněna. Zatímco se dokumentární film díky válečnému konfliktu dočkal nebývalého rozkvětu, na hraný film nebylo v Bosně a Hercegovině po vyhlášení samostatnosti a následném propuknutí občanské války ani pomyšlení. Jedinou výjimkou je bosensko-francouzský snímek Nenada Dizdareviće Magareče godine (Oslí roky) z roku 1994 odehrávající se v internátní škole v Bihaći před druhou světovou válkou.
Dokumentárních filmů bylo během první poloviny devadesátých let natočeno mnoho desítek. Mají pochopitelně společného jmenovatele – právě probíhající občanskou válku. Za všechny jmenujme alespoň jediný: MGM Sarajevo (Čovjek Bog Monstrum), který natočili v roce 1994 společně Ademir Kenović, Pjer Žalica, Ismet Arnautalić a Mirsad Idrizović.
Prvním hraným celovečerním bosensko-hercegovským filmem je Savršini krug (Dokonalý kruh) Ademira Kenoviće z roku 1997. Na další film čekala Bosna a Hercegovina celé tři roky až do roku 2000, kdy měly premiéru hned dva hrané celovečerní filmy Faruka Sokoliviće. Nejprve v lednu snímek Tunel a poté v prosinci Mliečni put (Mléčná dráha).
Největším úspěchem bosensko-hercegovské kinematografie je snímek No man´s land (Země nikoho) Danise Tanoviće z roku 2001. Svůj debut sice Tanović natočil v Bosně s místními herci ale bez účasti jediné bosenské produkční společnosti. Mimo mnoha jiných ocenění získal v roce 2002 film Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A Tanović jej přebral jako představitel Bosny a Hercegoviny. Cenu evropské filmové akademie získal pro Bosnu a Hercegovinu ve stejném roce Ahmet Imamović za krátký film 10 minuta (10 minut).
Tanovićův fenomenální úspěch měl jak pro zavedené, tak pro mladé začínající režiséry, scénáristy i producenty povzbuzující efekt. Určitě měl vliv i na vládní představitele, protože se rozběhla diskuse o podpoře filmu na vládní úrovni.
V roce 2002 vznikla po urputné snaze mnoha lidí z filmové branže Fondacija za kinematografiju Sarajevo (Nadace pro podporu filmu), což je dodnes pro financování bosensko-hercegovských filmů nepostradatelná instituce. S finanční podporou v zádech se otevřel také prostor pro mezinárodní spolupráci a vznik různých koprodukčních projektů. Pozitivní roli v dalším vývoji sehrál také nově vzniklý Sarajevský filmový festival, na kterém v kontextu zejména východoevropského filmu dostal příležitost také domácí film.
V roce 2003, rok po Tanovićově Oscarovi, je situace v bosenské kinematografii o mnoho veselejší. Se svými prvními celovečerními snímky přichází hned tři tvůrci. Pjer Žalica představuje svou mnohovrstevnatou ironickou komedii Gori vatra (Hoří!), která kritizuje jak provinční poměry v Bosně, tak pokrytectví představitelů západu. Dino Mustafić přišel se snímkem Remake, ve kterém za pomocí dvou časových linií a na příbězích otce a syna porovnává válečné události 90. let s událostmi během 2. světové války. A Srđan Vuletić rozehrál ve snímku Ljeto u zlatnoj dolini (Léto ve zlatém údolí) příběh mladíka ze sarajevského sídliště hájícího čest svého zemřelého otce. Všechny tři filmy jsou natočeny v koprodukci s Francií a dalšími západními zeměmi. V roce 2003 vznikl také film Tu (Tady) chorvatského režiséra Zrinka Ogresty, který je první spoluprací Bosenské produkční společností s produkcí z jiné země bývalé Jugoslávie.
Po nadějném rozjezdu má v následujícím roce v Bosně premiéru pouze jeden domácí film. Jedná se o druhý film Pjera Žalici Kod amidže Idriza (U strýčka Idrize), který je citlivou sondou do života obyčejných lidí v okrajové části současného Sarajeva.
Z roku 2005 je válečné drama Go West Ahmeda Imamoviće, řešící kromě mezietnické nenávisti i předsudky proti homosexualitě, které jsou v balkánské společnosti hluboce zakořeněné. Velkým osvěžením je černá komedie Dobro uštimani mrtvaci (Dobře naladění nebožtíci) Benjamina Filipoviće z téhož roku. Majoritní producent tohoto filmu je ale ze Slovinska.
Od konce 90. let se průběžně natáčí také krátké hrané filmy, kterými se představují noví mladí tvůrci, kteří budou za pár let hlavním vývozním artiklem bosensko-hercegovského filmového průmyslu. Mezi nimi jsou také dvě ženy Jasmila Žbanić a Aida Begić. A právě celovečerní debut Jasmily Žbanić Grbavica z roku 2006 popisující nelehký život svobodné matky vychovávající v sarajevské čtvrti Grbavica svou pubertální dceru, znamená pro bosensko-hercegovskou kinematografii další velký mezinárodní úspěch. Film získal Zlatého medvěda v Berlíně. O to, že rok 2006, co do počtu celovečerních hraných filmů, překonal předešlé roky, se zasloužili dále Jasmin Duraković svým filmem Nafaka, který se z velké části odehrává podobně, jako o deset let starší Dokonalý kruh, v obléhaném Sarajevu. Dále pak Faruk Lončarić, který natočil civilní drama stárnoucích manželů žijících v sarajevském bytě pojmenované prostě Mama i tata (Máma a táta) a Nenad Đurić snímkem Nebo iznad krajolika (Nebe na krajinou), o tom, jak se mladá francouzská paraglidistka snese omylem do zapadlé vsi uprostřed bosenských hor. Čtveřici filmů z roku 2006 doplňuje ještě koprodukční snímek Sve džaba (Vše zdarma) Antonia Nuiće, který je koprodukcí Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska (toho času Státní společenství Srbsko a Černá Hora). Důležitým milníkem pro směřování kinematografií států bývalé Jugoslávie je rovněž film Karaula (Hraniční hlídka) Chorvata Rajka Grliće, na které se podílely všechny státy bývalé Jugoslávie včetně Bosny a Hercegoviny.
Na rok 2007 připadá opět několik celovečerních hraných filmů. Mezi nejzdařilejší a nejúspěšnější patří druhý snímek Srđana Vuletiće Teško je biti fin (Těžké je být dobrý). Vuletić zde podobně jako v případě Léta ve zlatém údolí prostřednictvím dobře vystavěného a vypointovaného příběhu zobrazuje život v okrajových čtvrtích Sarajeva. Tentokrát je hlavní postavou taxikář, který chce žít a vydělávat peníze poctivě. Film Duhovi Sarajeva (Duchové Sarajeva) Dejana Radoniće je plný nostalgie po zašlé slávě města, které bylo v roce 1984 dějištěm zimních olympijských her. Hlavními hrdiny jsou dva podvodníci, kteří mají romantický sen obnovit lanovku na Trebević, postavenou právě u příležitosti olympiády. Dále vznikla komedie Envera Pušky Ritam života a několik dalších filmů, na které je lépe spíše zapomenout. Mezinárodně nejúspěšnějším filmem roku 2007 (mimo jiné oceněn i na MFF Karlovy Vary), na kterém se podíleli bosenští filmaři spolu s Chorvaty a Němci, je snímek Armin chorvatského režiséra Ognijena Sviličiće. Film je o tom, kterak vezme otec z malé bosenské vsi svého syna na konkurz do Záhřebu, kde se chystá film o válce v Bosně. Mezi několika dalšími koprodukčními snímky si zaslouží pozornost také další film Antonia Nuiće Kenjac (Osel), který je společným dílem chorvatské, bosenské, srbské a britské produkce.
Na úspěch Jasmily Žbanić navázala v roce 2008 její mladší režisérská kolegyně Aida Begić s filmem Snijeg (Sníh), který si odbyl svou premiéru na festivalu v Cannes, kde získal cenu kritiky (a krátce poté jej mohli vidět i diváci vsetínských Balkánských filmových návratů). Kromě toho byl oceněn na několika dalších významných filmových festivalech. Snímek zobrazuje horskou vesnici těsně po válce. Kromě duchovního a několika malých chlapců v ní zůstaly jen ženy, které netuší, kam se poděli jejich muži, a hlavně, jak bez nich přežijí nadcházející zimu. Také snímek Čuvari noći (Noční hlídači) Namika Kabila absolvoval premiéru na jednom z trojice nejvýznamnějších evropských festivalů, konkrétně v Benátkách. Duchové nedávné válečné minulosti se vynořují i v něm, ale spíše jen v podobě deziluze z fungování poválečné společnosti a z neschopnosti najít si v ní své místo. Příběh dvou hlídačů se odehrává během jedné noci v obchodním centru a převažují v něm spíše civilní prvky.
V našem výčtu by neměly chybět dva koprodukční filmy z roku 2008 s účastí bosenských produkčních společností – válečná roadmovie Turneja (Turné) Gorana Markoviće (Srbsko, Bosna, Chorvatsko, Slovinsko) a romantická komedie Traktor, ljubav i Rock'n'Roll (Traktor, láska a Rock'n'Roll) Branka Đuriće (Bosna, Chorvatsko, Slovinsko).
V roce 2009 si Bosna a Hercegovině vybrala oddechový čas. Sice zde vzniklo standardní množství dokumentů a pár krátkých filmů, v kinech ale nebyl uveden ani jeden celovečerní hraný film. K bosenské kinematografii můžeme přiřadit snad jen několik koprodukčních snímků, které se však majoritně řadí k jiným kinematografiím, jako např. filmy Metastaze (Metastázy) Branka Schmidta, Slovenka (Slovinka) Damjana Kozoleho, Storm (Bouře) Hanse-Christiana Schmida, Sveti Georgije ubiva azdahu (Svatý Jiří zabíjí draka) Srđana Dragojeviće nebo Buick Riviera Gorana Rušinoviće.
Oproti předešlému roku došlo v roce 2010 v Bosně takřka k filmovým žním, protože premiéru mělo hned 6 celovečerních filmů. Druhý film Jasmily Žbanić Na putu (Na cestě), který prošel, stejně jako její Grbavica i českou filmovou distribucí, byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně. K natáčení do Bosny a Hercegoviny se po čase vrátil také Danis Tanović a ve filmu Cirkus Columbia poodhalil počátky občanské války v této zemi. Jasmin Duraković natočil svůj druhý film Sevdah za Kerima (Sevdah pro Kerima).Po několika televizních projektech realizoval svůj celovečerní debut Jasmina režisér Nedžad Begović. Dalším debutantem se stal Adis Bakarč se snímkem Ostavljeni (Opuštění) odehrávajícím se v současnosti v dětském domově v Sarajevu. Svůj druhý film Belvedere natočil Ahmed Imamović. Šedivý život v uprchlickém táboře v něm staví do kontrastu s kýčovitým světem televizní soutěže Big Brother. K těmto snímkům je potřeba přičíst zdařilý srbsko-bosenský snímek Motel Nana Predraga Valinoviće a povídkový film o různých podobách mateřství Neke druge priće pětice mladých režisérek, z nichž každá pochází z jedné bývalé jugoslávské republiky. Z roku 2010 je také koprodukční film USA, Velké Británie a Bosny a Hercegoviny Buried Land (Pohřbená země), který je inspirován údajnými převratnými objevy z oblasti bosenské vsi Visoko, u které se mají podle některých nadšenců největší pyramidy na světě, a irský snímek Juanity Wilson As If I Am Not There (Jako kdybych tam nebyl) s bosenskými herci odehrávající se v zajateckém táboře v době války v Bosně.
V roce 2011 se bosenští filmaři účastnili pouze cizích projektů. Vznikly tak filmy Stanje šoka (V šoku) Slovince Andreje Kosaka, turecko-bosenský snímek Bir zamanlar Anadolu'da (Tenkrát v Anatolii), srbsko-bosenský válečný horor Neprijatelj (Nepřítel) Dejana Zečeviće, srbsko-bosenská komedie Zduhać znači avantura (Zduhač znamená dobrodružství) Milorada Milinkoviće a britsko-bosenský snímek 1395 dana bez crkne (1395 dnů bez úmrtí) vracející se k obléhání Sarajeva. Největší úspěch pro bosenský film v roce 2012 získala Aida Begić, jejíž film Djeca (Děti) byl oceněn na festivalu v Cannes, kde měl i svou premiéru. Značnou pozornost a spoustu cen získal chorvatsko-bosenský snímek Halimin put (Halimina cesta) Arsena A. Ostojiće, který se vypořádává s nejsmutnější kapitolou bosenské historie – s pátráním po nezvěstných z doby války v Bosně a otevíráním objevených masových hrobů. K bosenské válce v devadesátých letech se vrací také kanadsko-bosenský film Krivina (Pokřivení) Igora Drljaće.
Další obrovský úspěch zaznamenal v roce 2013 film Epizoda iz života berača željeza (Epizoda ze života sběrače železa) Danise Tanoviće, jenž získal Stříbrného medvěda v Berlíně. V Berlíně byl úspěšný také chorvatsko-bosenský film Obrana i zaštita (Cizinec) Boba Jelčiće zobrazující situaci v Mostaru, kde byl sice po válce obnoven slavný most, napětí mezi Bosňáky a Chorvaty se tím ale zcela neodstranilo. Kolečko po nejrůznějších filmových festivalech s úspěchem absolvovaly také filmy Sa mamom (S mámou) Faruka Lončariće a snímek Za one koji ne mogu da govore (Pro ty, kteří už nemůžou vyprávět) Jasmily Žbanić. S třetím celovečerním filmem přichází Jasmin Duraković. Nese jméno Ja sam iz Krajine, zemlje kestena (Jsem z Krajiny, země kaštanů) a vypráví příběh muže, který se po letech vrací zpět do Bosny. Na scéně se objevují také režiséři nové generace. Ani ne dvacetiletý Kenan Musić natočil film Svjetla grada (Světla města). V kontextu současné bosenské kinematografie se jeví jako celkem originální film Balkansko prolječe (Balkánské jaro) Mirzy Derviseviće a Damira Glibanoviće o lokální bosenské hip-hopové hvězdě. Bosenskou stopu nese také poslední film Gorana Markoviće Falsifikator nebo turecký film 3 Yol (3 způsoby) Faysala Soysala.
V roce 2014 vznikl snímek Ponts de Sarajevo (Sarajevské mosty), na kterém spolupracovalo třináct významných evropských tvůrců různých generací, kteří se na prostoru krátké povídky věnovali Sarajevu. Za Bosnu se na tomto povídkovém filmu podílela Aida Begić. Pro směřování bosenské kinematografie je tento projekt signifikantní, protože většina filmů natočených za účasti bosenských produkčních společností v tomto a následujícím roce se nese ve znamení spolupráce jak se západními produkčními společnostmi, tak s filmaři z ostatních balkánských zemí. To lze říct o filmu Otok Ljubavi (Ostrov lásky) Jasmily Žbanić, o filmu Mali Budo Srba Danila Bečkoviće, o snímku Top je bio vreo (…a dělo bylo ještě žhavé) jeho srbského kolegy Slobodana Skerliće, o dramatu Most na kraju svijeta (Most na konci světa) Chorvata Branka Ištvančiće, o filmu Three Days in Sarajevo (Tři dny v Sarajevu) Bulhara Nikolaje Todorova a několika dalších. Mezi ryze domácí tvorbu se dá započítat drama Envera Pušky Devet položaja samoce (Devět způsobu samoty), tři snímky (Destiny, You going to die a U izradi) osmnáctiletého mladíčka Adnana Pjeviće či o dramatu Odboravanje (Stravování) Rijada Gvozdena.
Z výše uvedeného textu je patrné, že bosensko-hercegovská kinematografie udělala za dvacet let své samostatnosti obrovský krok vpřed. Získala ocenění, o kterých si mohou čeští filmaři natáčející ve stejném období, nechat jenom zdát. Samozřejmě, že jim k nim hodně dopomohla válka, která právě Bosnu a Hercegovinu postihla z celé bývalé Jugoslávie nejvíce. Ta přinesla silná témata, která našim filmařům (naštěstí) chybí, na druhou stranu bosensko-hercegovská kinematografie dokázala, že výjimečné filmy lze natočit i bez výjimečných rozpočtů…
