Jiří Fiala
Historie kinematografie na území Bosny a Hercegoviny se začala psát 27. července 1897. V ten den se uskutečnila v Sarajevu první filmová projekce. Dalším výrazným momentem, který bychom do ní mohli zařadit, je rok 1914, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d´Este (a jeho choť Žofii Chotkovou). Záběry Antuna Voliće z návštěvy Františka Ferdinanda tehdy obletěly svět a ten se tak jejich prostřednictvím dozvěděl o existenci Sarajeva a Bosny.
O skutečných počátcích bosensko-hercegovské kinematografie můžeme ale hovořit až po skončení 2. světové války a vzniku socialistické Jugoslávie.
V roce 1947 byla ustavena Komise pro kinematografii Bosny a Hercegoviny. V tomtéž roce byla založena první filmová společnost Bosna film, která hrála v rámci bosenské kinematografie v několika nadcházejících desetiletích velmi významnou roli. První dokumentární film Šamac-Sarajevo o stavbě první velké železniční trati na území Bosny a Hercegoviny vznikl bezprostředně po jejím založení.
V roce 1950 bylo založeno Sdružení filmových pracovníků Bosny a Hercegoviny, které funguje dodnes. To se stalo v době, kdy celá Jugoslávie vyprodukovala teprve desítku filmů. Z Bosny však nebyl ani jediný. První hraný film Major Bauk (Major Bauk) režírovaný Nikolou Popovićem byl v Bosně natočen až v roce 1951. Padesátá léta byla ale ve znamení dokumentárního filmu. Z této doby pochází například dokument Nikoli Ristiće Splavari na Drini (Voraři na Drině), nebo snímek Na Sutjesci (V Sutjesce) Pjera Majhrovského, který byl v roce 1951 s úspěchem uveden i na festivalu v Cannes. Bylo natočeno také čtrnáct krátkých hraných film, pod většinou jsou ale podepsáni tvůrci z ostatních zemí Jugoslávie. Výjimkou jsou filmy Hanka Slavka Vorkapiće z roku 1955 a Crni biseri (Černé perly) Toma Janiće z roku 1958. Tématem filmů z 50. let je nejčastěji protifašistický odboj během 2. světové války. A to je téma, které se vine jugoslávskou a tím pádem i bosenskou kinematografií po tři následující desetiletí.
Po této na filmy poměrně chudobné dekádě dochází v šedesátých letech na území Bosny a Hercegoviny konečně k většímu rozmachu kinematografie. Byly natočeny stovky krátkých dokumentů, ale také 35 hraných filmů (počítáno s krátkými filmy). Nejvýznamnější místo mezi nimi zaujímají dva nákladné válečné spektákly: Kozara z roku 1962 a Bitka na Neretvi (Bitva na Neretvě) z roku 1969, v níž hrály mimo jiné tehdejší západní hvězdy Orson Welles, Yul Brynner či Franco Nero. Oba režíroval Černohorec Veljko Bulajić působící zejména v Záhřebském Jadran filmu. Přestože v Bosně natáčeli v té době zejména filmaři z Bělehradu a Záhřebu, můžeme zaznamenat i první filmy bosenských autorů. Za průkopníky lze označit režiséry Hajrudina Šibu Krvavce, Gojka Šipovce, Bahrudina Batu Čengiće, Mirzu Idrizoviće, Vlatka Filipoviće či Vefika Hadžismajloviće. Snímek Vrtlog (Vír), kterým debutují v roce 1964 Krvavac společně s Šipovcem, se dá směle zařadit mezi nejlepší jugoslávské válečné filmy. Za zmínku stojí i snímky Mali vojnici (Malí vojáčci) Baty Čengiće z roku 1966, Opatica i komesar (Jeptiška a komisař) Gojka Šipovce, Ram za sliku moje drage (Rám na fotku mé milé) Mirzi Idrizoviće (oba z roku 1968), Moja strana svijeta (Má strana světa) – první hraný film dokumentaristy Vlatka Filipoviće a dva válečné, tematicky podobné snímky, Hajrudina Krvavce Diverzanti (1967) a Most (1969).
V sedmdesátých letech zaznamenala evropská kinematografie velký rozmach politického filmu a tento trend se promítá i v kinematografii bosenské. Jako příklad můžeme uvést dva snímky Bahrudina Čengiće Uloga moje porodice u svjetskoj revoluciji (Role mé rodiny ve světové revoluci) (1971) a Slike iz života udernika (Obrazy ze života úderníka) (1972). Za tyto snímky, které kritizují praktiky vládnoucí komunistické strany, se dostává Čengić na index a jeho filmy do trezoru. K natáčení dalšího celovečerního snímku se dostal až po Titově smrti.
Do válečného filmu se v sedmdesátých letech vkrádá stále více dobrodružných prvků. Pro Krvavcovy filmy Valter brani Sarajevo (Valter brání Sarajevo) či Partizanska eskadrila (Partyzánská eskadra) se dokonce vžil pojem partyzánský western. Do této škatulky lze řadit také další nákladný válečný spektákl Sutjeska (i s Richardem Burtonem v roli Broze-Tita), který režíroval Chorvat Stipe Delić.
V roce 1973 vzniká na území Bosny a Hercegoviny druhá produkční společnost – Sutjeska film, která přebírá postupně roli Bosna filmu.
Osmdesátá léta jsou v celé jugoslávské kinematografii charakteristická uvolněním poměrů. Větší tvůrčí svoboda se projevuje velkou žánrovou pestrostí a novými tématy. Protože až do rozpadu Jugoslávie nelze z její kinematografie vydělovat kinematografii bosenskou (byť je možné vytipovat filmy s převažujícím bosenským prvkem) projevuje se tento trend i v Bosně. Za nejvýraznější osobu vzešlou v osmdesátých letech z bosenských poměrů nelze označit nikoho jiného než Emira Kusturicu, který získal první filmové zkušenosti u Hajrudina Krvavce a jako režisér debutoval nejprve v roce 1979 televizním filmem podle povídky Iva Andriće Bife Titanic a v roce 1982 celovečerním filmem Sječaš li se, Dolly Bell (Vzpomínáš na Dolly Bell?). V osmdesátých letech v Bosně natočil ještě filmy Otac na službenom putu (Otec na služební cestě) (1985) a Dom za vješanje (Dům k pověšení) (1988). Ale není to jen Kusturica a jeho tři cenami ověnčené filmy, které si zaslouží pozornost. Za zmínku stojí třeba film Miris dunja (Vůně kdoulí) Mirzi Idrizoviće z roku 1983 a sociální drama Kuduz Ademira Kenoviće z roku 1989. Ademir Kenović je také režisérem původně televizního filmu Ovo malo duše (Ten malý kousek duše) (1987). Tento film patří mezi umělecky nejhodnotnější filmy, které byly za dob Jugoslávie v Bosně natočeny a o tři roky později se dostal právem i na plátna kin. Ve výčtu pozoruhodných filmů natočených v Bosně a Hercegovině v osmdesátých letech by rozhodně neměl chybět ani film Prkosna delta (Rozbouřená delta) Vesny Ljubić (1980) a nejen kvůli tomu, že je to první bosenský film režírovaný ženou.
Éru, v níž byla bosensko-hercegovská kinematografie poměrně malým střípkem velmi rozsáhlé kinematografie jugoslávské, uzavírají dva filmy z počátku devadesátých let – debut Benjamina Filipoviće Praznik u Sarajevu (Dovolená v Sarajevu) z roku 1991 a o rok starší Gluvi barut (Hluchý střelný prach) Bahrudina Čengiće. Přesto, že se tento snímek vrací na začátek 2. světové války, svým způsobem poskytuje vodítko k pochopení válečnému běsnění, ke kterému došlo v Jugoslávii pár měsíců po jeho premiéře.
