Rodina Suišićova žila léta stereotypním životem a její členové se postupně stále více vzájemně odcizovali. Najednou se ale v jejich životě stane několik událostí, díky kterým pochopí, jak moc je pro ně rodina důležitá.

Ines Tanović filmem Náš každodenní příběh ve svých 51 letech debutovala na poli celovečerního hraného filmu. Jak sama říká, chtěla natočit film o skutečném životě, a to se ji podařilo náramně. Film zobrazuje život takový, jaký je, což v bosenské kinematografii není nic výjimečné, přesto se z ní něčím hodně vymyká. V centru pozornosti je zde totiž rodina, náležející k městské střední třídě, na první pohled fungující a zabezpečená. Pokud budete podrobně zkoumat bosenské filmy, natočené do roku premiéry tohoto snímku, obdobný film pravděpodobně nenajdete. Pokud se bosenští filmaři neobraceli do minulosti (zejména k válce, která Bosnu v devadesátých letech postihla zdaleka nejvíc ze všech jugoslávských republik) a natáčeli filmy ze současnosti, tak se soustředili hlavně na lidi z nižších sociálních vrstev či přímo z okraje společnosti. Ines Tanović říká, že film poskládala ze střípků příběhů, které prožila, případně se staly v jejím okolí. Říká, že dialogy nenapsala ona, ale život.